Postavení ženy ve dvacátém století prodělalo výraznou změnu. 21. století už je v našich zeměpisných šířkách ve znamení rovných příležitostí. Ženy se dokázaly velmi emancipovat a sotva to lze shledávat jako negativní záležitost. Žena zvládá kariéru, rodinu i domácnost. Jen ten muž vypadá v současné době tak trochu jako by byl pod pantoflem.
 

Muži pod pantoflem?

Tímto jevem se zabývají sociologové i psychologové. Muž zkrátka nemá tu autoritu co dříve. Alfa samec už zkrátka neoslní, protože chybí submisivní samice. Navíc někdy to vypadá, že čím jsou ženy schopnější a více toho zvládají, muži jsou naopak línější.

Chlapi jakoby už nebyli ti chlapi co dříve. Možná jsou tak trochu dezorientovaní. Naše matky sice chodily do zaměstnání, nicméně model muž je pán tvorstva fungoval. Dnešní žena nastavuje zcela jiné standardy. Co si o tom má muž myslet? Jak se v tom orientovat? Staré tradice zanikly, nové jsme zatím nevytvořili.

Nevede striktní rovnost pohlaví k určité dekadenci ve vztazích? Nemá třeba i podíl na zvyšujících se preferencích k osobám téhož pohlaví?
 

Nepřehánějme to s emancipací

Příliš emancipovaná žena muže může odradit.Muž se rád projevuje tu a tam jako gentleman. Nicméně když je mu diktováno, co a jak, není se tak čemu divit, že bere zpátečku.

Genderová rovnost vede k tomu, že muž a žena zažívají určité problémy v komunikaci.To, co fungovalo dříve, jakoby přestávalo fungovat, protože to bylo příliš vulgární, šovinistické.
Určitých předsudků jsme se bavili, což je bezvadné. V zajetí nových jsme se vydali.

Na jednu stranu žena stále touží po muži svých snů, který by jí snesl modré z nebe a na straně druhé je až příliš samostatná a soběstačná. Jenomže muž i žena potřebují cítit, že se navzájem potřebují. Co v životě potřebujete víc? Rovnost pohlaví, nebo oboustrannou lásku?